Když přemítám nad tím, jak chápat situaci, která se už přes dva roky odehrává v Rusku a hlavně na Ukrajině, hned mě napadne, že to nejsou jen dva roky, ale že je to 10 let (od anexe Krymu) a pak mě napadne, že to není jen 10 let, ale že je to už víc jak 100 let (od VŘR). Čekisti, NKVD, KGB, FSB, to je jen neúplný výčet organizací, které společně s klasickou Policií v Rusku drží režim pevnou (chtělo by se říct “ocelovou”) rukou. K tomu nezapomenutelně patří i sebevědomý prezident (nebo dřív “generální tajemník”) a symbolika. V Ruské historii hraje prim II. světová válka. Ano, Rusko (tedy jeho vládní reprezentace) má potřebu se neustále ohlížet na to co bylo a podsouvat všem, jak by nám bez nich bylo ouvej, přičemž nám neustále dokazuje, že s nimi by nám ale bylo snad ještě hůř. Kdo je trochu při smyslech ale jistě chápe, že hůř být nemůže, i kdyby nám na hlavu hodili atomovky, jelikož lepší je být instantně vaporizován, než žít v bídě a útlaku.
Nicméně to je už stará ohraná písnička, stejně jako ta jejich předělaná staro-nová hymna. Bububu “použijeme atomové zbraně!”. Už to prostě nefunguje – svět se tomu směje. Ne že by to nebezpečí nebylo reálné, ale proto, že je to sebevražda a pokud by to mělo takhle dopadnout, tak je to pak už jedno. Co teda dál Rusku zbývá? Konvenční válka proti NATO? Bez šance, znamenalo by to během pár měsíců až let konec Ruské federace (jak ji známe dnes), popravu nebo uvěznění Putina a dalších vysokých představitelů Ruska, no zkrátka přesně to, čeho se Putin a jeho věrní psi bojí.
Stárnoucí Putin, ač má doma stále velikou moc a díky represivním složkám se ho lidi bojí, začíná vypadat spíš jako tragikomická figura, která se ztrácí ve svých lžích. V Rusku, které je národem televizních diváků, mu to možná velká část populace ještě trochu věří, ale jedna podstatná věc chybí – je to touha bojovat za svoji vlast. Ta touha totiž nevzniká u lidí ve státě, který neustále útočí na jiné státy, nebo jim aspoň vyhrožuje, kde všichni ví, že jim vládnou oligarchové a zkorumpovaný režim, kde můžete být zavřeni za svoje názory. Ta touha tam není, protože není co bránit. I kdyby vám 1000x namlouvali, jak je zájem národa nadřazený zájmům jednotlivce a jak se musíte obětovat pro vlast, protože to je to na čem záleží, zatímco váš život žádný větší význam nemá. To všechno v přímém kontrastu s tím, že je tu jeden jedinec, na kterém záleží až tak moc, že jeho případná násilná smrt může vyvolat i jadernou válku. No není to paradox?
Vlastně ale nejde o nic nového, každý diktátorský režim fungoval stejně – velký vůdce, který reprezentuje národ, který sám “je národ” a oproti tomu existuje ten skutečný národ, který se sestává z jednotlivých lidí, na kterých ale nezáleží. A přestože na nich nezáleží, tak teroristický útok, jako ten, ke kterému došlo v koncertní síni v Krasnogorsku u Moskvy, je přece útokem na národ a měl by zvednout od televize desítky milionů Rusů, kteří v sobě najedou najdou tu svoji národní hrdost a půjdou bojovat proti tomu, na koho prstem Putin, nebo Medveděv ukáže – a samozřejmě – ukáže se na Západ, na Ukrajinu, protože největším nepřítelem je demokracie, ale protože demokracie je to, co každý obyčejný člověk (a i v Ruský člověk je jen člověk) chce, tak Rusko je samo sobě úhlavním nepřítelem. Jediná možnost, jak Rusko zachránit před sebou samým, je bojovat za svojí vlast uvnitř svojí vlasti, proti lidem, kteří ještě stále žijí z minulosti.