Virtuální realita v roce 1994

Virtuální realita, především v tomto roce, začala zažívat opravdový boom mezi koncovými uživateli a mě se při stěhování do ruky dostalo třicáté číslo časopisu Excalibur. Chvíli jsem v něm listoval a v tom mě přes oči praštil článek na 2/3 stránky s názvem Virtuální realita – hračka za deset milionů, což je dneska přinejmenším úsměvné, jelikož jsme se konečně dostali do doby, kdy virtuální realita je hračka za pár stovektisíc. Tenkrát se ale psal rok 1994 a my (pamětníci) jsme opravdu věřili, že brzy zakusíme virtuální realitu na vlastní kůži – nebo spíš na vlastní brýle. Pak se ale dlouho nic nedělo… a teď? Mám už asi radši tu “normální” realitu.

Pro pobavení přikládám oskenovaný článek:

Článek: Virtuální realita - hračka za deset milionů
Virtuální realita – hračka za deset milionů (zdroj: Excalibur č. 30)

Inzerát: vyměním čtyři uprchlíky za dva nácky (zn.: spěchá)

Doba, kdy problém společnosti tvořili (nepřizpůsobiví) cikáni, se dostala do pozadí díky uprchlické krizi. Tito cikáni nás totiž zřejmě obtěžovali jenom hlukem, faktem, že nepracují a pobírají sociální dávky z “našeho”, občasnými krádežemi a maximálně sem tam nějakou tou bitkou. Teď se nad našimi hlavami vznáší černý oblak Islámu a běžný český idiot u televize vidí a slyší, jak támhle někoho Islamisti podříznuli, jinde jak odtamtud lidi zdrhaj směr Evropa a co takový běžný český idiot udělá? Posere se z toho! Ne normálně, ale vnitřně… Zachvátí ho panika, odněkud se opět vynoří jakési skryté vlastenectví – to stejné, které se objevilo když sledoval ve zprávách proticikánské demonstrace – a znovu získá pocit, že je právoplatným členem společnosti, jehož hlas je slyšet na míle daleko a tak se tímto pocitem posilněn vydá do hospody, nebo dokonce na demonstraci, kde si podporován přitakáváním ostatních idiotů ve stylu reakcí “no jistě, tyhle špíny tady nechceme!”, “přesně tak Franto, ať táhnou spátky do Afriky!”, atp., dodá další kuráže. Bandě těchto idiotů je už vesměs jedno, že jejich “vlastenectví” je v podstatě protiústavní a že se tím dostávají vlastně do křížku s českými zákony a tudíž tím jejich milovaným českým státem. A co už… do prdele s českou vládou a do prdele i s celou EU! Vždyť nám stejně vládnou samý šmejdi, v Německu dokonce ženská – Angela Merkel, a my obyčejný lidi přece víme nejlíp jak to máme dělat, aby nám bylo dobře. Vyhnat všechny jinak barevný lidi (ovšem v některých případech bychom mohli ušetřit ty s šikmýma očima – ti totiž dobře vařej a narozdíl od nás pracují dlouho do noci), zavřít hranice – maximálně si nechat nějakou tu cestičku k moři – no přece nechceme být jenom doma – to zase odsud posud. A jen takhle bude náš český národ žít šťastně, až do smrti, která ve většině případů příjde předčasně v podobě infarktu z neustálé nasranosti a nespokojenosti.

Tak vážení… proč to píšu? Zůstal mi totiž rozum stát nad tím, jak se při dnešních demonstracích opět zachovali někteří naši (bohužel) spoluobčané a jaký teroristický čin provedla hrstka z nich v návaznosti na ně. Ve státě, jehož historie je známá tím, že zde muselo mnoho lidí emigrovat se teď obrátíme ke všem ostatním zády a budeme se chovat hůř jak prasata? Chápu ten strach ze zbraní, krve a vidiny vlastní smrti rukou barbarů. Chápu i to, že se někdo bojí o práci o kterou by je mohl připravit nějaký ten čmoud z ciziny. Ale je vážně potřeba být radikální a stát na straně neonacistů jako je Národní odpor a podobná hnutí, které tato nenávist přiživuje? My můžeme pomoct a můžeme při tom postupovat natolik správně, aby to naši národní či osobní bezpečnost neohrozilo. A co víc – proč si zavírat dveře do Evropy? EU má sice svoje pro i proti, ale stále mi příjde, že nám víc dává, než bere a že se toho tady hodně změnilo k lepšímu. Nenechte se strhávat žádnou nenávistnou propagandou – buďte lidi.

 

Dvě čárky a je konec … nebo začátek?

Ještě minulý týden jsem byla úspěšná, sportovně založená alkoholička 35+. Dnes je sobota, nejsem na mejdanu ani na horách s vizí zítřejšího sjíždění svahů … ležím v posteli a těším se na Onimima (pracovní název pro mimino). Jako ne že bychom to s mužem neplánovali, ale kdo by si pomyslel, že to vyjde na první zásun! Spíš než že se stanu matkou, jsem čekala krizi středního věku.